Poděbradská historie

Útok na Libici nad Cidlinou se opakoval. Stejný osud, tentokrát za intriky a zradu panovnického rodu, jak nás informuje kronikář Kosmas, stihl v roce 1108 i nástupce Slavníkovců – Vršovce. V tomto období se v okolí Poděbrad nacházelo několik přemyslovských hrádků, sloužících k obraně libického hradiště. Nad jednou z osad vzniká později dřevěný hrad, který se v dalších staletích stane správním centrem kraje.

Poděbrady získal král Přemysl Otakar II. a zbudoval v místě staršího opevněného sídla, umístěného na strategickém místě nad Labem, kamenný hrad. V jeho podhradí se tvořila s největší pravděpodobností nová sídelní aglomerace, kde žila hradní čeleď, první obchodníci a řemeslníci.

Udělil císař Karel IV. Poděbrady jako léno Bočkovi z Kunštátu, jeho rod drží poděbradské panství po šest generací až do roku 1495. Od té doby se členové rodu nazývají také „z Poděbrad“.

V Poděbradech se narodil nejvýznamnější člen rodu Kunštátů, budoucí český král Jiří z Poděbrad. Jeho otcem byl Viktorín, významný husitský velitel. Jméno matky dodnes není prokazatelně doloženo, spekuluje se o Anně z Vartemberka. Po Viktorínově smrti v roce 1427 se stal Jiří z Poděbrad jediným mužským potomkem, a tedy i jedinou záchranou pro pokračování poděbradské větve.

Na popravišti za mostem došlo k veřejné popravě 10 vůdců velkého povstání kutnohorských havířů. Vzbouření havíři chtěli, aby se král Vladislav Jagellonský dozvěděl, za jak nelidských podmínek jsou nuceni pracovat a jak na jeho úkor bohatnou horní úředníci. Na paměť nevinně sťatých havířů byl na místě popraviště v roce 1516 postaven dřevěný kostelík Nanebevzetí Panny Marie, který se stal vyhledávaným poutním místem.

Český král Ferdinand I. Habsburský vyplatil zastavěné panství Poděbrady, které bývalo jeho předchůdci častokrát dáno do zástavy. Poděbrady se znovu dostaly pod přímou správu panovníka, který je začlenil do tzv. královského komorního panství.

Z tohoto roku se dochoval poděbradský urbář, ve kterém se píše, že ve městě žili a pracovali tři řezníci, dva sladovníci, kolář, bednář, krejčí a zámečník. Na Kostelním předměstí provozovali živnosti dva rybáři, dva tkalci, dva ševci, sladovník, pivovarník, kovář, krejčí, mydlářka, zámečník, kožešník, koželuh i bakalář. Na Nymburském předměstí zase bydleli dva tkalci, kožešník a pivovarník.

Na Poděbradském zámku pracovalo při správě rozlehlého panství celkem 58 stálých služebníků. Z peněžních účtů vyčteme, že se jednalo o hejtmana – správce celého panství, purkrabího – jeho zástupce, dále o několik písařů, pojezdného, hradského, kuchaře a kuchtíky. Pracoval zde i marštalek (podkoní), vrátný, pověžný, dva hlásní, o sádky se staral haltýřník, volák a jeho pacholek, kominík, klíčnice. Lesní personál tvořili jágrmajstr, nadlesní (forstmajstr) nebo sokolník, v oboře pracoval voborník. Tři panské dvory zaměstnávali šafáře a čeledníky – pluhaře, nádvorníky, skotáky, nebo šafářky s děvečkami.

V Poděbradech se připomíná kat Václav Zelinger. Katovna se nacházela na Kostelním předměstí u městského příkopu. Katovský rod Zelingerů se v 17. století rozšířil téměř po celých Čechách. Jeden z jeho potomků, Jan Zelinger, pohodný a mistr popravčí, si po smrti známého kata Mydláře vzal jeho vdovu a stal se katem na Starém Městě pražském.

Vrchnostenský úřad obnovil po požáru města celou řadu potřebných objektů. Mezi jinými také městskou šatlavu. Stavbu šatlavy zadal zámecký hejtman tesařskému mistru Janu Páteckému za 33 zlatých, vědro piva a 1 strych žita. Vedle šatlavy bylo v Poděbradech ještě jedno vězení – arest přímo na radnici, kam byli měšťané zavírání krátkodobě pro lehčí přestupky.

Začala zatím poslední velká rekonstrukce poděbradského zámku. Dělo se tak na přání Marie Terezie a jejího manžela císaře Františka Lotrinského. Díky této přestavbě dostal zámek dnešní podobu. Zámek rekonstruovali v letech 1752—1757 J. Jedlička a H. J. Rittig. Součástí bylo i výrazné zvýšení mohutné válcové věže.

Na celém poděbradském panství se nacházel pouze jeden lékař (dobově chirurg), placený z vrchnostenského důchodu. Dostával ročně 40 zlatých v hotovosti a deputát obilí, za to měl bezplatně léčit všechny poddané a také jim bezplatně poskytnout jednoduché léky. Lékárna ještě tehdy v Poděbradech neexistovala, pro léky se jezdilo do Nymburka nebo do Kolína. Zkušených porodních bab na poděbradském panství fungovalo 28 a ještě dalších 12 nezkušených. Ve špitále u kostela měl vrchnostenský chirurg dle sčítání z roku 1802 dva „špitálníky“.

Byla provedena statistika řemeslníků ve městě, v Poděbradech pracovalo 221 řemeslníků. Nejpočetněji bylo zastoupeno zednické řemeslo 34 osob (4 mistři, 10 učedníků a 20 tovaryšů). Mezi rozšířená řemesla se řadí také ševci: 18 mistrů, 9 učedníků a 5 tovaryšů. Řezníci, v dřívějších dobách nejvíce zastoupené řemeslo, poklesli na šesté místo, v Poděbradech jich pracovalo „jen“ 15, z toho 10 mistrů, 4 tovaryši a 1 učedník. Více než řezníků zde působilo krejčích, tesařů a truhlářů. Mimo cechy provozovalo řemeslo 30 tkalců.

S velkou slávou se otevřel nový visutý řetězový most. Na obou stranách řeky stály empírové mostní věže (klenuté brány vysoké téměř 9 m) z pískovcových kvádrů, které sloužily jako mostní pilíře. Vozovka, tvořená silnými dubovými trámy, byla zavěšena na čtyřech mohutných řetězech dlouhých 95 metrů. Krátce po otevření se most v protilehlých ložiskách zkřížil, žulové kvádry v základech popraskaly a musely být staženy železnými pásy. Bez dalších větších oprav sloužil most do r. 1885, kdy se přetrhl jeden mostní prut. V r. 1888 se nechal vystavět uprostřed řeky mohutný podpěrný mostní pilíř ze žulových kvádrů. Poděbradský řetězový most byl o 5 let starší než mnohem známější, dodnes dochovaný most ve Stádlci u Bechyně. Roku 1889 byl řetězový most nahrazen ocelovým.

Jen rok po založení prvního tělocvičného spolku Sokol v Praze byla stejná jednota založena i v Poděbradech. Svou činnost zahájil poděbradský Sokol 1. srpna 1863. Zásluhu o jeho vznik měl především budoucí akademický sochař Bohuslav Schnirch a přítel Miroslava Tyrše. Ten do Poděbrad dokonce osobně přijel uvádět novou sokolskou jednotu do života, při této příležitosti zde pobyl několik dní.

12. září navštívil Poděbrady císař František Josef I. při cestě vlakem z vojenského cvičení v Brandýse nad Labem. Se starostou města, s děkanem poděbradským i duchovním ze Sadské promluvil česky, pak se obrátil k soudním a politickým úředníkům, s nimiž komunikoval německy. Nakonec pochválil Poděbrady: „Máte krásné město, nebyl jsem zde ještě.“ Za jásotu všech přítomných nastoupil zpět do vagónu a odjel. Celá návštěva trvala sedm minut. Podruhé navštívil Poděbrady 21. června 1906 při své cestě do Liberce.

Tento rok znamenal konec Poděbrad jako kasárenského města. Od dob Marie Terezie byla ve městě vždy umístěna vojenská posádka. Avšak roku 1876 kasárna (dnes Občanská záložna) na Jiřího náměstí vyhořela a městské radě se nepodařilo domluvit podmínky výstavby nových kasáren na kraji města. Vojenská posádka byla mezitím odvelena do Vysokého Mýta a již se do Poděbrad nikdy nevrátila. Roku 1884 město od státu pozemky odkoupilo a obratem je využilo pro svůj další rozvoj. Pro ochotnický spolek byla vystavěna divadelní budova, vedlejší objekt byl přestavěn na dívčí měšťanskou školu a na zbývající části parcely byl roku 1898 vystavěn palác Občanské záložny.

Poděbradské děkanství bylo povýšeno na probošství. Když do Poděbrad natrvalo přesídlil dědičný princ Filip Arnošt z Hohenlohe-Schillingfürstu, napadlo místního děkana, který byl častým hostem v knížecí rodině, využít vlivu knížete (a také jeho blízkého příbuzenství s kardinálem Gustavem Adolfem, princem z Hohenlohe-Schillingsfürstu) a v Římě docílit povýšení. Po souhlasu královéhradeckého biskupa se obrátil prostřednictvím strýce Filipa Arnošta přímo na papeže. Brzy nato bylo z papežské kanceláře doručeno knížeti breve papeže Lva XIII. s kladným vyřízením žádosti.

Město zakoupilo na Nymburském předměstí pozemek pro novostavbu školní budovy pro chlapce (dnes gymnázium). Nová škola byla slavnostně otevřena 8. ledna 1905, budovu navrhl arch. Edmund Chaura a stavěla ji firma J. Fialy z Poděbrad. Štukatérskou práci a výzdobu plastikami provedl akademický sochař Milan Havlíček, Schnirchův žák. Děvčata chodila od roku 1891 do dosti nevyhovující školní budovy v Divadelní ulici (dnes neexistující).

Polabské muzeum získalo dnešní budovu, bývalou obecní školu, pro muzejní účely. U zrodu muzea stál jeden z nejváženějších mužů města – dlouholetý starosta a lékárník Jan Hellich. Už od mládí byl velkým sběratelem, hluboce se zajímal o přírodu i historii rodného kraje, prováděl archeologické vykopávky. V roce 1902 se stal hlavním zakladatelem muzejního spolku, který si vytyčil jasný cíl – zpřístupnit rozsáhlé sbírky veřejnosti. V letech 2009—2010 prošla budova muzea náročnou rekonstrukcí včetně kompletní obnovy stálých expozic.

Byla zahájena stavba hydroelektrárny, jezu a plavební komory dle projektu urbanisty a profesora architektury Antonína Engela, poděbradského rodáka a pozdějšího rektora ČVUT. Navrhl elektrárnu v novoklasicistním stylu s prvky kubismu. Hydroelektrárna se zprovoznila v roce 1919 včetně zdymadla se čtyřmi věžicemi a jezovou lávkou. Celé vodní dílo bylo dokončeno po vybudování nové plavební komory v roce 1923. Elektrárnu si prohlédl i T. G. Masaryk při oficiální návštěvě města 9. května 1923. Od roku 2002 má hydroelektrárna lávku pro pěší. V roce 2017 byla tato stavba prohlášena za národní kulturní technickou památku.

V Poděbradech vznikla Ukrajinská hospodářská akademie, která patřila k nejvýznamnějším ukrajinským institucím v Československu. Jednalo se o vysokou školu polytechnického směru, fungovaly zde fakulty agronomická, hydrotechnická, chemicko-technologická a hospodářsko-družstevní. Škola zde působila až do roku 1935, současně s ní (od roku 1932 až do roku 1945) působil na zámku Ukrajinský technickohospodářský institut dálkového studia. V Poděbradech se ukrajinští emigranti – učitelé a studenti – setkali s porozuměním a podporou úřadů a obyvatelstva. Např. v roce 1925 žilo v Poděbradech 764 osob ukrajinské národnosti.

Tento rok je považován za dosavadní vrchol zájmu o lázeňský pobyt. V tomto roce dorazilo do Poděbrad 9 056 hostů, přitom v roce 1921 to bylo jen 3 067 stálých hostů platících lázeňskou taxu. Ve 30. letech už se projevila hospodářská krize. Většinu lázeňských hostů tvořila domácí klientela, převážně z blízké Prahy. Podle společenského statusu se jednalo ponejvíce o státní a veřejné zaměstnance (27 %). Následovali učitelé a profesoři (19 %), soukromníci a živnostníci (18 %), soukromí zaměstnanci (16 %), zemědělci (8 %) a obchodníci (6 %).

Okrasou lázeňského parku se stávají květinové hodiny, které jsou dodnes velkou atrakcí. Každý rok je novým způsobem řešena jejich květinová výzdoba. Sousedství hodin po levé straně zdobí plastika „Po koupeli“ od Břetislava Bendy a po pravé straně „Tři srdce“ od Milana Exnera.
Poděbradský Hlahol oslavil 75. výročí svého trvání. Pří této příležitosti uspořádala Smetanova pěvecká župa Polabská v Poděbradech svůj župní sjezd a také koncert, na kterém se sjely ke společnému vystoupení pražské pěvecké spolky a okolní župy v počtu asi 800 členů.

V Poděbradech vypuklo proti okupantům povstání jako v jednom z prvních měst v Čechách (již 2. května). V průběhu květnové revoluce zahynul student Karel Hampl, který byl zastřelen z prchajícího obrněného německého auta, když stál na hlídce poblíž Riegrova náměstí. Druhá světová válka ukončila zlatý věk poděbradského lázeňství.

Poděbradský zámek se přeměnil na fakultu slaboproudé elektrotechniky ČVUT. Tato vysoká škola zde fungovala až do roku 1984. Poté sem Univerzita Karlova umístila Ústav jazykové přípravy pro zahraniční studenty. Největších vnitřních úprav doznalo severozápadní předhradí, kde bylo v roce 1942 zřízeno Divadlo Na Kovárně. Od roku 1988, dlouhých 13 let, až do roku 2001 trvala náročná přestavba divadla, přibylo nově městské kulturní centrum a zámecký biograf.